Když napíšu, že fotí krátce, nebude v tom žádná nadsázka. Přesto si za těch pár let dokázal vytvořit vlastní nezaměnitelný autorský styl, oceňovaný v mnoha fotografických soutěžích. Jednou z nich je také Nikon kalendář, jehož absolutním vítězem se stal ve dvou ročnících po sobě. Ano, řeč je o Miloši Nejezchlebovi, fotografovi, s nímž jsem si povídal v kavárně Momenta na Zelném trhu v Brně, kde má také svoji stálou výstavu fotografií. Tak až půjdete kolem… mají i výbornou kávu a čokoládový cheesecake.
Rozhovor s Milošem Nejezchlebem
Váš osobní příběh fotografie není dlouhý. Jak jste se k fotce dostal?
„V mých třiatřiceti letech jsme čekali první dceru, a tak jsem si řekl, že si koupím pořádný foťák, ať mám pěkné fotky dítěte. Pořídil jsem si první zrcadlovku Nikon D3100 a začal jsem se o focení více zajímat, číst články, shánět další informace, abych zjistil, co se s tím dá všechno dělat, jak techniku nejlíp využít. Brzy jsem si uvědomil, že mě fotka zcela pohlcuje. Fotil jsem nejdřív všechno – makro, děti, rodinu. Nicméně začal jsem se také pohybovat ve fotokomunitách, na fotowebech, a objevil jsem žánr umělecké konceptuální fotky, u které jsem nakonec zůstal. Ale to trvalo třeba tři nebo čtyři roky, než jsem získal dostatek zkušeností a taky tak trochu odvahy. Svoje vlastní projekty jsem začal fotit někdy v roce 2015, ale až o rok později jsem nafotil první sérii, za kterou se ani dnes nestydím. Ty začátky byly takové polokýče :-)“
„Zmíněná první série měla velký ohlas. Byla velmi sledovaná na sociálních sítích a například italský Vogue ji zařadil do výběru The Best of. To všechno mi vrátilo obrovskou dávku energie nazpět. Dnes už vím, že toto je žánr, který mě naplňuje a nemám žádné ambice se posouvat někam jinam. Zkrátka, v konceptuální fotografii jsem se našel.“
Myslíte posouvat se do jiného žánru?
„Ano. Ty první roky člověk přemýšlí, co by vlastně chtěl fotit, co ho baví nejvíc. Zkoumá různé techniky, objektivy. Vidím to stejně u mnoha začínajících fotografů. Málokdo začne fotit s jasnou představou, že chce dělat třeba street foto. Většina nejprve hledá. Ale zase musím říct, že mě baví i jiné žánry. Zrovna tu street fotku si s obrovskou chutí zafotím na dovolené. Ale nechci to dělat na profesionální úrovni.“
Fotografie vás živí?
„Neživí. Od dvaceti let pracuji v nadnárodní společnosti, ve finanční sféře. Zde jsem se naučil pracovat ve vysokém tempu, neustále věci vylepšovat. Když jsem jednou přemýšlel, jestli nebyla škoda, že jsem k focení nepřišel dřív, došel jsem k názoru, že asi ne. Moje práce a vůbec život mě nějak zformoval, a to se promítá i do mé tvorby. Kdybych ji objevil ve dvaceti letech, dost možná by to vypadalo úplně jinak.“
Ale peníze si občas za focení vezmete 🙂
„Samozřejmě. Sporadicky dělám např. svatby – letos fotím třeba jen tři. Už se taky začíná stávat, že někdo napíše, že chce koupit moji fotografii a postupně se dostávám také do galerií. Pokud se fotografií budu někdy živit, tak to bude výhradně umělecká fotografie. Určitě nechci fotit cokoliv jen proto, abych vydělal peníze. Teď si užívám komfortu, že dělám jen to, co mě baví, a rád bych to v tomto módu i zachoval, protože jen tak nezmizí vášeň, kterou jsem ve fotce našel.“
Mám takovou poněkud irelevantní otázku: Ten bazén, v němž je pořízená vítězná fotografie Nikon kalendáře 2019, se nachází někde v Brně nebo poblíž Brna?
„Ten je ve Křtinách (Obec poblíž Brna považovaná za vstupní bránu do střední části Moravského krasu. Pozn. redakce.)“
Ptám se protože jsem viděl plakát brněnského Národního divadla, kde je fotografie pořízená evidentně ve stejné lokaci. Ale bylo mně jasné, že vy nejste jejím autorem.
„Ten plakát fotil Láďa Kiva Novotný asi tři nebo čtyři měsíce po mně. Ale mně potom asi patnáct lidí gratulovalo k tomu, že mám fotografii na plakátu Národního divadla. Takže Kiva se zřejmě inspiroval mojí fotkou/lokací. Ale já to nepovažuji za nic špatného, naopak mě těší, že někoho inspiruju. Moje fotka z té lokace je ale více do barev.
Je pravda, že současný trend spíše barvy potlačuje, což je vidět i na tom plakátu.
„Když jsem začal fotit svoje série, tak hned druhá byla výrazně barevná, laděná do tyrkysově modré. A měl jsem několik reakcí od lidí, kterých si vážím, že je to moc barevné. Oproti trendu, který je aktuální. Já to tak ale cítím. Svět vidím trochu vesele, vidím ho v barvách, takže ho tak i zobrazuji. Výrazně barevná byla i vítězná fotka Nikon kalendáře 2018.“
Vaše fotografie jsou aranžované. Kolik času nebo práce strávíte přípravami?
„Čím to dělám déle, tím jsou přípravy detailnější. Mám svůj ‚inkubátor nápadů‘, do kterého dávám prvotní myšlenky. Ty pak nechávám zrát, abych se k nim za týden nebo za čtrnáct dní vrátil. Něco vyhodnotím jako úplný nesmysl a rovnou škrtám. Pokud mně ale nějaký nápad přijde i za 14 dní jako dobrý, rozhodnu se ho realizovat. A pak je to samozřejmě o složitosti konkrétního nápadu. Teď třeba pro jeden projekt vyrábíme dřevěný dům.“
Jakože celý dům? Nebo jen nějakou „Potěmkinovu vesnici“?
„Celý dům, ale malý – protože bude levitovat ve vzduchu. Teď k tomu objednávám oblečení. Toho budou čtyři druhy. Až na místě se rozhodnu, které použiju. Nebo budu fotit člověka v akváriu, takže budeme vyrábět velké akvárium. To všechno jsou věci, které neuděláte za čtrnáct dní. Mnohdy to trvá třeba půl roku.“
To ale neděláte celé sám, že ne?
„Dnes už pracuji se dvěma až třemi asistenty, bývá tam někdo, kdo natáčí backstage video. Všechny scény si kreslím. Nakreslím si například patnáct scén, na místě mě napadnou třeba ještě další čtyři. Finální vybírám až v postprocesu v počítači.“
Tomu finálnímu výběru dáváte také časový odstup?
„Ne, to už vyhodnotím hned.“
Výstupem jsou ale většinou série, nikoliv jednotlivé fotografie?
„Ano, série. Mám zhruba tři polohy, ve kterých se pohybuji. První z nich je jednoduše výtvarná fotografie, ve které třeba ani není žádné sdělení. To je případ vítězného snímku z Nikon kalendáře 2019. Asi rok a půl jsem jezdil kolem toho žlutého žebříku, to místo se mně hrozně líbilo, a celou dobu jsem se rozhodoval, co s tím udělat. Vznikla fotografie bez nějakého přesahu, zkrátka jen‘ výtvarná fotka.“
„Pak pracuji na dvou dlouhodobých cyklech. Jeden se jmenuje Stronger – ten zobrazuje lidi, kteří si v životě prošli něčím těžkým, z čehož se dostali, a co je ve finále udělalo silnějšími. Druhý cyklus je nazvaný Standing Out, a v něm zobrazuji lidi, kteří nějakým způsobem pozitivně vybočují. Tohle mě moc baví – když fotografie má obsah, přesah, když to není jen výtvarné pojetí.“
Čím fotí Miloš Nejezchleb
Objektivy: |
Ty příběhy lidí jistě také velmi oslovují diváky vašich fotografií.
„Spousta lidí mně píše, že si mysleli, jak mají těžký život, ale když se seznámili s některými příběhy mých fotografií, zjistili skoro pravý opak. Ty fotky dokážou i pozitivně inspirovat.“
Vy jste vlastně vyhrál Czech Press Photo 2018 v kategorii Lifestyle s fotografií Lidská květina, která zobrazuje květinu z hlav dětí, které onemocněly alopecií.
„Ano, to jsou lidé, kteří jsou vlastně zdraví, pouze jim nerostou vlasy a vůbec žádné ochlupení. Ale když s nimi mluvíte, zjišťujete, jaké komplikace to v jejich životě, zejména pak ženám, přináší. Tahle fotografie, respektive série fotografií patří také do mého cyklu Stronger.“
„Ale na tom vítězství v CPP je vtipné, že já jsem vlastně ani nevěděl, že nějaká kategorie Lifestyle v této fotožurnalistické soutěži existuje. Původně jsem měl nachystanou černobílou sérii snímků s paní, která prošla lágrem – také z cyklu Stronger –, abych vzápětí zjistil, že je zde i ona kategorie Lifestyle. Takže jsem se tam objevil a vyhrál vlastně omylem :-)“
Na vašem přístupu je zajímavé, že i tyto snímky, které si samy o sobě tak nějak říkají o klasický dokumentární přístup, fotíte svým způsobem čili výtvarně.
„Já jsem zpočátku tyhle ambice neměl, fotil jsem dokumentárně, ale časem jsem došel k tomu, že výtvarné zpracování je pro mě přirozenější, to je můj způsob vyjadřování. Nikoliv realistická dokumentární fotografie.“
Teď to prosím berte jako vtip: Nemáte pocit, že si to zbytečně děláte složitým? 🙂
„Určitě si to dělám složitější 🙂 Ono by se mohlo zdát, že můj svět je umělý, naaranžovaný – a nepopírám, že jsem nezaznamenal takové ohlasy zejména od dokumentaristů. Já mám ale stejně tak rád klasickou fotografii, třeba i z analogu, vnímám otevřeně všechny možné žánry.“
Kolik toho je na vašich fotografiích reálného, a kolik „vyfotošopovaného“?
„Snažím se neskládat snímek z více fotografií. Scénu si vždy připravím tak, aby byla co nejreálnější a v postprocesu jsem do ní musel zasahovat co nejméně. Když mám mít na scéně akvárium, tak to nedělám tak, že například někde vyfotím akvárium a pak ho vmontuji do jiné scény. Prostě a jednoduše ho tam přinesu a nafotím. V postprocesu si nejvíc hraju s barvami nebo odstraňuji věci, které mně pomohly tu scénu postavit. To je třeba případ snímku nakloněných dívek z Nikon kalendáře 2018. Ty holky samozřejmě někdo podpíral, protože jinak by v té poloze stát nevydržely. Takže ten člověk se musel vyretušovat. Nebo mám v jedné fotografii letící kabelku, která byla při focení napíchnutá na vidlích :-)“
Takto pracujete, abyste měl na snímku stejné světlo?
„Dělám to proto, abych to měl co nejjednodušší, a abych to mohl ještě považovat za fotku. Mně se líbí i fotografie složené z více snímků. Ale už to není to, co bych sám chtěl dělat.“
Většina vašich fotografií vzniká v exteriéru, vím o vás ale, že máte i atelier. Využíváte jej často?
„Spíš ne. Raději mám focení venku, přesněji v konkrétních lokacích.“
Vozíte si studiové blesky i do exteriéru?
„Venku fotím bez blesků, mám rád přirozené světlo. Často nepoužívám ani odrazné desky. I když je to mnohdy trochu loterie, velmi často čekáte na správné světlo. Třeba u toho koupaliště ve Křtinách jsem si pečlivě naplánoval focení podle denního světla, ale protože jsme tam přijeli až za tři týdny, světlo bylo jinak než před tím. Nebo jsem fotil horolezce Adama Ondru, jak leze po skleněné stěně hotelu Sono centra v Brně. Měl jsem na to hodinu času, objednané auto s vysokozdvižnou plošinou, jističe, hotel byl vystěhovaný, aby za okny nebyli žádní lidé… a modlil jsem se, aby bylo slunce a mraky, které se měly odrážet ve stěně. Vyšlo to, ale byly to nervy.“
Čím aktuálně fotíte?
„Mám dva Nikony D750 a Nikon D850. Na svoje projekty upřednostňuji pevná skla, zoomy používám obvykle jen na dovolené.“
Děkuji moc za rozhovor, Miloši!
Miloš Nejezchleb
|
Fotografie Miloše Nejezchleba
