Ve sklepě svého domku má malý ateliér, kde fotí krásné ženy, aby – když si od nich chce odpočinout – vyrážel se svým psem Artušem do klidu přírody fotit makrofotografii. Přestože jeho fotografická zkušenost sahá až do dob, kdy o digitálech ještě nikdo neměl ani ponětí, digitální fotografií a jejími úpravami ve Photoshopu se baví stejně, jako dříve s analogem ve fotokomoře. A přitom mohl celý tento příběh muže se jménem slavného českého vojevůdce dopadnout i jinak…
Povězte nám, prosím, ve zkratce, váš fotografický příběh pane Žižko.
Zamlada jsem nefotil vůbec – dělal jsem střelbu z malorážky. Byl jsem Československý reprezentant ve sportovní střelbě, v 70. letech druhý nejlepší u nás. Jenže v tom nejlepším mi kariéru ukončila zničená páteř a podraz funkcionářů sportovního svazu. Z trucu jsem šel na šachtu, kde jsem po třech letech dělal střelmistra a potkal člověka, který byl též střelmistr – a právě on mě učil fotit. To mi bylo 24 let. Koupil jsem si podle jeho doporučení fotoaparát – vybral jsem Praktiku MTL5, doplnil to vybavením na vyvolávání fotek a začal. Můj učitel na mě byl přísný, a i když jsem vyvolával filmy a dělal fotky většího formátu v úplné čistotě, vždy úmyslně našel nějakou chybu. Až po letech přiznal, že jsem lepší než on.
Ta střelecká průprava vám musí pomáhat i při focení, ne? Třeba, že udržíte z ruky delší časy závěrky.
Teď už ne, ale zamlada, když jsem fotil na film, jsem s tou Praktikou, které pěkně kopalo zrcátko, skoro pořád používal čas šedesátinu. Kratšími časy jsem nefotil. Můj učitel focení byl o generaci starší a vždycky mi říkal ‚Honzíku, tohle já bych už neudržel. Ale ty seš vytrénovanej z toho střílení.‘ Nějaké roky mně to vydrželo, to je pravda, ale teď už jsem spíš na rozsypání 🙂 Jsem po operaci ramene, páteř má problémy mě unést… a ani ty oči už samozřejmě nejsou co bývaly.
Měl jste už v začátcích oblíbené žánry?
Fotil jsem portréty, akty, ale i přírodu. Dal jsem fotky do soutěže v Plzeňském kraji a byl jsem druhý. První místo nebylo určené. Při předávání ceny se se mnou nikdo nebavil. Fotografové, všichni o hodně starší než já, se bavili jen mezi sebou, ukazovali si snímky, a já jako bych tam nebyl. Pán, který mi předával cenu, mně v tichosti řekl, že se za ně omlouvá, abych si z toho nic nedělal. Že mezi sebe neradi někoho berou, a už vůbec nesnesou někoho mladšího, který je lepší než oni. Od té doby si fotím sám.
Teď už fotíte digitálně, nicméně mně nedá nezeptat se: Nestýská se vám po focení na film?
Už se mi to několikrát honilo hlavou, ale spíš ne. Já jsem měl vždycky fotokomoru ve vestavěné skříni. Když si vzpomenu na ten smrad a to kyselo, jak jsem byl kolikrát i přiotrávený, tak mně to nechybí. Když si teď sednu k počítači, tak s fotkama sice pracuju drobet jinak, ale pořád je to tvůrčí práce. Rozdíl oproti fotokomoře to samozřejmě je, ale s mými zdravotními problémy bych už dnes stejně ve fotokomoře dělat nemohl.
Digitální fotografie vám tedy vlastně umožnila pokračovat ve focení, je to tak?
To ano. Nevím jak dnes, ale dřív, když jste si nechal film vyvolat, tak to bylo poškrábané, spousta smetí – člověk si filmy raději musel zpracovávat sám. Takže jsem si koupil Nikon D200 a začal fotit digitálně. Všude se psalo, jak je to jednodušší, bezproblémové, ale brzy jsem zjistil, že musím začít úplně od začátku – tedy co se týče zpracování v počítači. My, co jsme přešli z analogu na digitál, jsme ten rozdíl cítili. Nebo já tedy určitě. Dnes už musím říci, že mě to hodně baví. Jedna část je focení, druhá část ‚fotokomora‘ v počítači. Na upravování fotek se vždycky těším.
To jsem si všiml, že zejména portréty upravujete docela dost. Ale je z toho cítit autorský rukopis, což je samozřejmě dobře.
Mě to tak nějak vnitřně tlačilo samo. Ze začátku, dokud jsem nenašel svůj styl úprav, nebyl jsem s tím spokojený, ani jsem žádné fotografie nezveřejňoval. Dokonce se mně kamarádi smáli, že si koupím drahý foťák a fotky nikam nedávám. Až někdy po roce, kdy jsem se sám učil dělat ve Photoshopu a našel si ty ‚svoje úpravy‘, jsem teprve šel s fotkama ven. Ale u makra ty svoje postupy nepoužívám. Příroda se mi líbí taková, jaká je.
Podívám-li se na vaše fotografie, které prezentujete například na svém webu, vychází mi z toho dva hlavní žánry, kterým se věnujete: portrét, nebo možná dívky, ženy, snad i jakýsi glamour; a pak makro.
Mě to k těm dívkám táhlo už v době focení na film, tudíž je to přirozený vývoj. Makro mě chytlo, když jsem si po nějakých osobních problémech s focením modelek dal na čas pauzu.
Pauza se evidentně vyplatila, když se jedna z vašich makrofotografií dostala až na březnovou stránku letošního Nikon kalendáře 🙂 Snímek V zajetí jste vybral ze svého archivu, nebo jste jej fotil „na zakázku“ pro Nikon kalendář?
Tuto fotku jsem pořídil speciálně pro tuhle soutěž. Řekl jsem si, že archiv nechám zavřený, a vytvořím fotku, určenou jen pro tento účel. Už od jara jsem běhal po lese a po loukách a vyloženě jsem šel po tom. Téma bylo ‚Život je série drobných zázraků‘ – říkal jsem si, že to bude vlastně makro.
A máte fotku v historicky posledním Nikon kalendáři…
Jo, to mě těší!
Mě moc ne, já bych raději, kdyby soutěž pokračovala. Ale chápu, že vás těší to umístění.
To ano. Říkal jsem si: ‚Do prkýnka, když se zase rozjedu, tak je hned konec‘. Já jsem se totiž dlouho žádných soutěží neúčastnil. O to víc mě to potěšilo, ale jak říkáte vy, zároveň i ne.
Já se ale vrátím k vašim dvěma hlavním žánrům. Mě na tom zaujalo, že fotíte de facto úplně odlišné náměty. Nebo jinak: Focení lidí je hodně o komunikaci, je to taková sociální záležitost. Kdežto makrofotografie je – jak já s oblibou trochu zlehčuji – spíše žánr pro introverty.
Mně dělá při focení makra společnost můj pes, což je příjemné, ale někdy i k vzteku 🙂 Několikrát se mi stalo, že jsem si nachystal záběr na stativu, čekám na světlo a najednou se v hledáčku objeví jeho tlama a cvak… tu kytku mi ukousl. Jak vidí, že mě něco zaujalo, tak se o to začne hned zajímat taky.
Že on vám to dělá trochu naschvál? Nebo naopak pro pobavení? 🙂
Myslím, že trochu žárlí na to, že najednou není středem pozornosti. Ale jednou, když mi pro změnu zašlápl kytku tlapou – aby si mně před tím lehl na záda, když jsem fotil na zemi – tak jsem mu vynadal, že to bylo slyšet po celém lese. Chvilku dělal uraženého, ale od té doby ví, co může, a co nesmí. Už je se mnou trpělivější. Sice si nejdřív očichá všechno kolem, ale pak si ke mně lehne a já si v klidu fotím.
K fototechnice: Řekl jste, že jste s digitální fotografií začal na Nikonu D200, v popisku k vaší fotce v Nikon kalendáři je Nikon D500. Čím fotíte nyní?
Stále ‚pětistovkou‘. K ní mám zoom AF-S DX Nikkor 16–80 mm f/2,8–4E ED VR, pevnou padesátku se světelností f/1,8 a makroobjektiv AF-S VR Micro-Nikkor 105 mm f/2,8G IF-ED. Ty holky fotím obvykle zoomem, protože mám v domě malý ateliér v suterénu, kde není moc odstup. Ta stopětka je po přepočtu crop faktorem moc dlouhá. Ale na makro je naopak skvělá. V květnu se pak chystám na nákupy – chci koupit Nikon D850. V lednu jsem měl šedesát, tak si ho dám opožděně jako dárek k narozeninám. Jenom se ještě rozhoduji, jestli k tomu koupit ‚dva osmičkový‘ zoom 70–200 mm nebo pevnou třístovku. Zatím se kloním spíš k tomu zoomu – i kvůli portrétům. A později si pak ještě pořídím základní zoom 24–70 mm, taky ‚dva osmičkový‘.
Opožděně vám tedy ke kulatinám přeji hlavně zdraví a děkuji za rozhovor pane Žižko!
Čím fotí Jan Žižka
Tělo:
Nikon D500
Objektivy:
AF-S DX Nikkor 16–80 mm f/2,8–4E ED VR
AF-S VR Micro-Nikkor 105 mm f/2,8G IF-ED
AF-S Nikkor 50 mm f/1,8G
Jan Žižka
V mládí byl reprezentantem Československa ve sportovní střelbě z malorážky. Zdravotní problémy ale jeho kariéru nedobrovolně ukončily, načež tedy střelbu vyměnil za fotoaparát. S fotografií začal ještě ve zlatých časech kinofilmu, postupem času jako drtivá většina fotografů „konvertoval“ k digitálnímu snímání. Fotografie je pro něj od počátku koníčkem, v digitální éře používá digitální zrcadlovky Nikon. Jan Žižka je jedním z dvanácti finalistů Nikon kalendáře 2020.
Fotografie Jana Žižky
