Tvorbu desátého autora, jehož fotografie zdobí letošní Nikon kalendář, byste měli na první pohled poznat. Jeho rukopis lze popsat jedním nebo dvěma, maximálně třemi slovy – minimalismus či krajinný minimalismus. Nebo krajinný černobílý minimalismus. V roce 2018 byl v padesátce semifinalistů, letos má svoji fotografii na říjnovém listu kalendáře, a pro rok 2020 je opět mezi semifinalisty. Dotáhne to opět do prestižní dvanáctky? Vzhledem k tomu, že ocenění sbírá po celém světě jako na běžícím pásu, nakročeno má dobře – takže uvidíme. Na výsledek si ještě počkáme, zatím si přečtěte rozhovor s Tomášem Tisoněm.
Vy jste takříkajíc učebnicový příklad minimalistického fotografa. I když ve vaší tvorbě převažuje krajinařina, minimalismus je vidět i z těch pouhých tří zvířecích snímků, které máte na svém webu.
Ano, to je moje téma, moje hobby. Černobílý minimalismus. Teď třeba lidi fotí podzim. Já se na to rád podívám, líbí se mi to, ale nefotím to. Na mě je to moc složité, všechny ty barvy. Neumím to, není to můj styl.
Takže vy fotíte výhradně černobíle?
Jen černobíle. K tomu minimalismu mi to jde. Je to čisté, jemné.
Velmi často nebo spíš převážně fotíte krajinu. U mnoha jiných krajinářských snímků je poznat, kde nebo co je focené. U vás to tak ale není, vaše krajiny jsou jakoby imaginární. Kde fotíte?
Většina mých fotografií vznikla poblíž mého bydliště, to znamená v Plzeňském kraji. Ale ani tak byste asi ta místa nenašel. I když to třeba na fotografii vypadá, že strom je uprostřed pole, není tomu tak. Ty stromy jsou většinou u cesty, ale tím, jak se to pole svažuje, stačí udělat záběr zdola, aby měl nahoře horizont – potom vůbec není poznat, kde je to focené. Ta realita se pouhým úhlem pohledu změní.“
Oblíbené krajinářské lokality tedy nesjíždíte?
Tomu se naopak spíš vyhýbám. Nikdy jsem nebyl třeba v Českém Švýcarsku nebo na jiných profláklých místech, kde potkáte zástupy fotografů, aby pak měli všichni stejné fotky. Já jsem raději sám, v hlavě mám nějaký svůj nápad, můžu si o té fotce v klidu přemýšlet.
Jste tedy spíše introvertním fotografem? Ten, co běhá sám po lese, ale mezi lidi s foťákem raději nechodí?
Určitě jsem z tohoto pohledu introvert.
Funguje to tak, že třeba jedete autem, uvidíte nějaké místo a řeknete si – tohle musím vyfotit?
To se mi stává často. Ale není to tak, že bych zastavil a vyběhl to fotit. Ostatně foťák sebou stále ani nevozím. A často se taky na jedno místo vracím – třeba čekám na mlhu, která zakryje rušivé elementy na snímku. Na jednu fotografii jsem čekal asi dva roky. Naštěstí jsem to měl kousek od nás. Pak jsem jednou jel kolem v zimě do práce. Byla taková ta mrazivá mlha a já jsem viděl, že to je ono. Tak jsem se otočil a vrátil se domů pro foťák. Do práce jsem pak dojel pozdě a totálně promrzlý, ale fotka konečně vznikla.
Jak moc jsou vaše fotografie reálné? Retušujete hodně?
Spíš jsou reálné než nereálné. Netvrdím, že neretušuji, ale obvykle je to otázka vyčištění fotky od rušivých věcí jako je třeba vysoká tráva nebo dráty vysokého napětí.
Že byste tedy „přesazoval“ stromy, to ne?
No, nějaké takové fotky mám. Ale to jsem jen posunul strom, protože mi kompozičně neladil a při samotném focení se to jinak nedalo udělat.
Vaše fotografie jsou více umělecké nežli dokumentární, takže bych v tom neviděl nějaký řekněme etický problém.
Přesně tak. Já fotografii beru jako svoje vyjádření ať to udělám jak to udělám. Stisknutím spouště můj tvůrčí proces nekončí. Práce ve Photoshopu naopak vždy následuje.
To mě zajímá – vaše fotografické workflow. Předpokládám, že fotíte do RAWu…
Ano, do RAWu, barevně – to jinak jaksi nejde 🙂 V počítači to po vyvolání převádím do černobílé, dělám retuš, přidávám vinětaci.
Strávíte postprocesem hodně času?
Snažím se to dělat pocitově rychle. Když se přistihnu, že jsem u jedné fotografie dlouho, raději ji zavřu a jdu dělat něco jiného. Vrátím se k ní až třeba za dva dny. Dokonce i když přijdu domů z focení, tak se hned nevrhám na jejich zpracování. Klidně si dám odstup i měsíc. Jednou jsem se k fotce dostal až skoro za rok. Navíc – když už fotografii považuji za hotovou, tak ji nechám zobrazenou na monitoru. Odejdu z místnosti, vrátím se po nějakém čase, a když už ode dveří na mě působí, že ano, to je ono, teprve jsem spokojený. To dělám u každé fotografie, kterou zveřejňuji.
Používáte například pluginy typu Silver Efex nebo všechno děláte ručně?
Všechno sám. I vinětaci přidávám ručně. Vytvořím masku a stáhnu expozici, dělám to víceméně selektivně.
Kolik zhruba zveřejníte fotografií za rok?
Asi kolem deseti fotek. Možná o něco víc, ale několik desítek a už vůbec ne stovky to určitě nejsou.
Přestože by se to někomu mohlo zdát málo, jste velmi oceňovaný ve fotografických soutěžích. Které „medaile“ si vážíte nejvíc? Nemusíte říkat, že je to Nikon kalendář 😉
Nejvíc mi udělalo radost ocenění v Rusku, v soutěži 35Awards, kde byla strašně velká účast – asi 400 tisíc fotografií ze 172 zemí světa. A já jsem tam získal 2. místo v kategorii Černobílá fotografie. Plus jsem měl nejlepší výsledek za Českou republiku. To mi udělalo velkou radost. Ale já mám radost z každého ocenění. Vždycky, když vidím, jaké se soutěží účastní parádní fotky a moje mezi nima… to je neskutečné. Nebo loni jsem vyhrál Fotograf roku v časopisu FotoVideo. Tomu jsem do poslední chvíle nevěřil, ale vyšlo to. Zase velká radost. Těším mě to o to víc, že jsem vlastně samouk, nemám fotografii ani žádný příbuzný obor vystudovaný.
Vy jste vlastně začal fotit náhodou, že ano?
Je to tak. Já jsem jednou, někdy v roce 2009 brouzdal po internetu a objevil jsem galerii, kde byly krajinářské fotky. Ráno u rybníka v mlze… a říkal jsem si: Takové fotky jdou vyfotit? Začal jsem se o to zajímat víc – jak je to vyfocené, čím je to vyfocené, proč je to takhle hezké. Zkoušel jsem to mobilem, ale to nešlo, tak jsem si koupil kompaktní superzoom. S tím jsem začal, ale kvalita fotografií nebyla dobrá, mělo to malý snímač. Tak jsem si pořídil Nikon D90, a už se to rozjelo.
Přiznám se, že mě zaujaly také vaše – v uvozovkách – selfíčka. Vaše krajinářské autoportréty. Řekněte nám něco k jejich vzniku. Když chodíte fotit sám, tak i sám sebe musíte fotit sám.
Třeba na úvodní fotografii, kterou mám na svém webu, vůbec nemám foťák. Tím jsem se fotil 🙂 Postavil jsem si ho na skládací židličku, kterou sebou vozím, vzal jsem si do ruky jen objektiv a postavil se ke stativu. Ostatní fotografie jsou ale koláže – to znamená, že jsem se vyfotil někde jinde a pak jsem se ‚umístil‘ do jiného záběru ve Photoshopu.
I to u vás považuji za košer postup 🙂 Ale vážně: Já mám moc rád krajinářské fotografie s lidmi nebo s architekturou, zkrátka se známkami lidské činnosti.
Tomu já se zase vyhýbám. Možná jediné známky lidské činnosti jsou brázdy v polích. Ty dělají pěkné linie, které navádí oko diváka k osamělým stromům – to jsou moje hlavní objekty zájmu. Každý rok čekám, až opadá listí a zůstanou holé stromy.
A neláká vás – když zrovna není příhodné počasí – například studiové focení rostlin, květin? Napadají mě proslulé snímky lilií Roberta Mapplethorpa.
To ne, to mi nic neříká. To raději vypadnu ven, skloubím to s tím, že si zároveň vyčistím hlavu. Jezdím na kole – někdy najedu třeba 40–50 kilometrů. Zastavím, zkusím jestli to bude dobrý záběr, když to nejde, všechno to sbalím, popojedu třeba kilometr a znovu. Když jedu na kole, tak objevím víc než kdybych jel autem a pak šel pěšky. Na kole můžu jet na pole a podobně. Jenom občas vypadám jako blázen, protože když někde něco uvidím, fláknu kolo do příkopy a ještě v helmě na hlavě běžím do pole fotit.
Že jsem tak smělý – čím se živíte?
Dělám asistenta logistiky v Heřmanově Huti. Vyrábíme skleněné lahvičky, lékovky, ale i lahve na alkohol, na kosmetiku – a vyvážíme to do celého světa. Já se starám o dopravu, aby se dostalo zboží k zákazníkovi.
Takže kancelářská práce…
Osm hodin sezení u počítače. Kolikrát jdu z práce domů, a jsem zničený víc, než kdybych stavěl barák 🙂 Práce mě, ale moc baví.
Čili jestli se nepletu, váš způsob focení je zároveň i takový fyzicko-duševní relax. Mám pravdu?
Naprosto. Je to krásný relax. Vyčistím si hlavu, protáhnu si tělo…
Tisknete vaše fotografie? Jinak řečeno, děláte si „papírový“ archiv?
Jen když fotografie prodávám. Archiv na papíře nemám. Ale všechno, co mám doma na stěnách, jsou moje fotografie. Manželka je z toho už trochu nešťastná, že máme všude jen černobílé fotky, že by to taky chtělo něco barevného.
Jakou fototechniku vozíte nyní na svém bicyklu?
Nikon D750.
Ano vlastně! Vy jste jeden z velké skupiny lidí s „Dé sedm set padesátkou“, kteří byli úspěšní v naší soutěži.
Je to tak. Teď to bude dva roky, co jsem si ji pořídil a jsem moc spokojený. K tomu mám širokoúhlý zoom 15–30 mm a telezoom 70–300 mm. A mezi tím mám pevnou padesátku.
Stačí vám těch 24 megapixelů, které má Nikon D750? Vaše fotografie přece jenom mají převážně velmi jemné odstíny a tonální přechody – já bych to klidně viděl i na větší rozlišení. Jak velké fotografie tisknete?
Většinou delší stranu cca 75 cm, a na tuto velikost je rozlišení dostatečné.
Nekoukal jste třeba po nových mirrorlesech řady Nikon Z?
Já se přiznám, že novou techniku moc nesleduji. To, s čím fotím, mi naprosto vyhovuje, a zatím jsem neměl potřebu něco měnit. Ze začátku jsem techniku trochu řešil, ale jen v tom smyslu, abych se to naučil ovládat, abych poznal funkce, které potřebuju.“
Se stativem jste se sám vyfotil, takže ho asi i používáte 🙂
Já často fotím na dlouhé časy, protože navíc používám i neutrálně šedé filtry, takže bez stativu se neobejdu. Docela i cloním, většinou na F11 a mnohdy fotím v podvečer. To bych z ruky na nízké ISO neudržel.
Teď přichází do módy focení krajiny na malou hloubku ostrosti…
Já mám rád, když je snímek proostřený. Ale máte pravdu, všiml jsem si takových fotografií na Instagramu.
To jste mně trochu nahrál. Vy totiž máte moc pěkný web, což je dnes pomalu vzácnost. Čím dál víc fotografů si vystačí s prezentací na sociálních sítích. Aktualizujete svůj web nebo je to jen „pomníček“ a také spíše využíváte „socnety“?
Aktualizuju ho pořád, pravidelně. To je můj vlastní web, žádná veřejná sociální síť. Pěkně si ho opečovávám. Ale funguju i na Facebooku a Instagramu – bez toho to dnes nejde. Instagram využívám víc, ten mě baví, a mám tam větší odezvu. Když se moje fotky líbí, je to pro mě stejně potěšující jako ocenění v soutěžích.
Jste úspěšný autor. Jaké máte další cíle?
Já jsem si jednou říkal čeho chci ve fotografii dosáhnout. Jedna věc byla uspět v nějaké soutěži, což se mi povedlo. Potom jsem chtěl mít rozhovor ve fotografickém časopisu – to se mi taky povedlo. A ještě bych rád autorskou výstavu. To je zatím ve výhledu. K tomu se musím ještě donutit, s tím je hodně práce. Sehnat prostor, všechno vytisknout, zarámovat…
Brzy už budete mít svoji fotografii na další společné výstavě Nikon kalendář 2020 v brněnském Místodržitelském paláci. Tam se na vernisáži 12. prosince navíc dozvíme, zdali budete mít svoji fotografii také v samotném kalendáři na rok 2020 – protože semifinále už máte jisté. Takže se tam opět potkáme. Díky za rozhovor!
„Taky děkuji a těším se. A jsem napjatý :-)“
Tomáš Tisoň
Vášeň pro fotografii objevil vlastně náhodou v roce 2009, aby si v začátcích klasicky prošel všemi možnými žánry. Časem ale zjistil, že jej nejvíce uspokojuje krajinářská fotka v černobílém minimalistickém pojetí – které se pro něj také stalo výrazným autorským rukopisem. Nezahlcuje svět stovkami fotografií, ale naopak pečlivě vybírá jaké snímky zveřejní. Také díky tomu je velmi úspěšný v tuzemských i zahraničních fotosoutěžích.
Největší úspěchy Tomáše Tisoně
Nikon kalendář 2018, 2020 – semifinále
Nikon kalendář 2019 – finále
Fotograf roku 2018, FotoVideo – absolutní vítěz
Fine Art Photography Awards 5. ročník, kategorie: Noční fotografie – 1. místo
35Awards, 4. ročník, kategorie: Černá a bílá – 2. místo
Eyewin Awards 2019, kategorie: Fine Art – Gold Medal Winner
Fotografie Tomáše Tisoně
